To se takhle jednou ráno probudíte s hlavou zabořenou v polštáři a chcete vstát…, ale ono to nejde, nemůžete pohnout rukama ani nohama, nezvednete ani hlavu, vaše tělo je kompletně ochrnuté… Zmocní se vás strach a propadáte panice… Snažíte se marně pohnout a přes ochromující strach si v mysli říkáte, že to je jenom nějaký zlý sen, ze kterého se musíte probudit… čas plyne… jsou to vteřiny či minuty?… pro vás věčnost… až konečně… teď… jakoby se skrz vás provalila vlna nějaké energie… se vaše hlava konečně zvedne… Koukáte do polštáře a s úlevou zkoušíte, že už zase můžete hýbat všemi končetinami… A i když si libujete v ujetých a strašidelných snech, říkáte si, že tenhleten byl hodně, ale opravdu hodně blbý, kurevsky blbý sen…
Jindy zase jdete spát pozdě v noci. Už skoro usínáte s hlavou otočenou ke zdi, když najednou máte pocit, že se někdo skrz otevřené okno vkradl do pokoje… Ne, už to není jen pocit, vy přítomnost té cizí bytosti jasně cítíte…, chcete se otočit, abyste se na toho vetřelce podívali, ale… vaše tělo vás opět neposlouchá. Se strachem vnímáte, jak se vám za zády po pokoji prochází cizí bytost…, začíná se přibližovat…, snažíte se ze všech sil otočit, abyste se mohli bránit…, už je skoro u vás…, konečně se vám podaří sebou škubnout, rychle se otočíte a… hledíte do temného prázdného pokoje…
Nebo k vám v noci přijde do pokoje matka a začne vám něco povídat. Stojí u vašich zad a vy jí vůbec nerozumíte. Chcete se na ni otočit a říct jí, že strašně mumlá, ale vaše tělo opět není pod vaší kontrolou… Když se konečně otočíte, matka zmizela… Už odešla? A byla tam vůbec? Co mi to vlastně říkala? Nebyl to zase jenom sen…?
Sen to nebyl ani v jednom ze tří uvedených případů. Jedná se o jev nazývaný spánková paralýza. A zjednodušeně řečeno se jedná o stav, kdy se mozek probudí dříve než tělo. Ve fázi spánku, kdy sníme, mozek „vypne“ svalstvo, abychom sebou při snu nemlátili a neublížili si. No a někdy se stane, že mozek se už částečně probudí, ale ještě „nezapne“ svalstvo zpět, pak nastává spánková paralýza, uvědomujete si, že už jste vzhůru, ale nemůžete se pohnout…, dalšími průvodními jevy jsou návaly strachu, úzkosti, pocit tlaku na prsou či dušení, halucinace…, nejčastěji, že je v místnosti přítomna cizí bytost či chcete-li démon…
Když jsem zažil ranní ochrnutí poprvé, nic z toho jsem nevěděl a byl to zážitek vskutku děsivý. Myslel jsem si tenkrát, že se jedná jen o hodně blbý sen… Když jsem to zažil podruhé, říkal jsem si, že budu nějaký divný, když se mi takhle blbý sen opakuje… Pak jsem čistě náhodou při hledání informací o náměsíčnosti narazil na popis jejího opaku, tedy spánkové paralýzy, a najednou se dočetl, co jsem to vlastně několikrát opakovaně prožil… A že je to jev známý napříč historií i kontinenty… Od doby, co jsem se dozvěděl o spánkové paralýze, jsem ji prožil ještě jednou…, s vědomím, že vím, co se mi děje, jsem zůstal v klidu, no a podle vyčtených rad jsem se pokoušel hýbat očima a svaly v obličeji, abych se po chvíli probudil úplně… No a od doby, co jsem se oženil, jsem spánkovou paralýzu už nezažil… nač by si ostatně má mysl představovala démona, když nejdémoničtější z démonů… tedy žena, leží vedle mne… (a přeberte si to, jak chcete…)
Jedno poznání jsem si ale z těchto prožitků odnesl, nechtěl bych žít uvězněný ve vlastním těle… Situace, kdy koutkem oka zahlédnete postavu v bílém plášti a zdáli slyšíte strojená slova „pane, měl jste vážnou nehodu…“, musí být neskutečně děsivá… Chtěl bych tedy požádat všechny, kteří mě mají skutečně rádi (jsou-li)…, to znamená pokud je jim moje štěstí přednější než to, že by mě ztratili z dohledu…, aby mi v takovém případě připojili na hadičku infúze láhev neředěného špiritusu a naposled si se mnou připili…