Autor: pivní filosof

Tužka, obyčejná tužka…, všichni ji dobře znáte… Učili jsme se s ní psát první písmena ve škole, považovali jsme ji za něco podřadného a těšili se, až budeme moci psát perem či propiskou. Nebyl jsem jiný…, když jsem ve druhé, či které, třídě dostal své první kuličkové pero zvané číňan, připadal jsem si dospělý… Na základní, střední i vysoké škole jsem vyzkoušel různé psací nástroje, abych se poté vrátil zase k oné „obyčejné“ tužce… Píše se mi s ní prostě nejlépe… Tvrdost si vyberete podle libosti a spojení přírodních materiálů dřeva, grafitu a jílu lahodí mému nitru. Dřevo je také, oproti jiným materiálům, velice příjemné na okus, což je velká výhoda, pokud máte ve zvyku si tužku odkládat do úst…, preferuji proto tužky bez gumy na konci… Pokračování textu Obyčejná tužka… Anebo ne?

„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá,…“, tento úryvek z básně Adolfa Heyduka asi známe všichni. Ale co je to vlastně štěstí? Když jsem nedávno o štěstí hovořil s kamarádkou, řekl jsem, aby mi nejdříve pověděla, co je štěstí, opáčila, že štěstí je pro každého něco jiného… Štěstí je jedno z těch neuchopitelných a nedefinovatelných slov, která každý chápeme a představujeme si jinak… Každý už jsme jistě někomu štěstí přáli, ale co jsme tím vlastně mysleli? Někdy jsem přál někomu štěstí jen jako prázdnou frázi, jindy jsem to myslel skutečně od srdce… A pokud jsem učinil druhou bytost byť jen na okamžik šťastnou, byl jsem šťasten i já… Dá se vůbec dosáhnout trvalého štěstí? Nezevšední nám po nějaké době a nebudeme potřebovat další a větší dávku štěstí…? Dnes se, milé čtenářky a čtenáři, spolu vypravíme za štěstím a na závěr vám na něj uvedu i svůj recept… Směle do čtení. Pokračování textu Štěstí

Milí čtenáři, dnes si povíme pohádku o flekatých pásovcích, jestli ji neznáte, tak se pohodlně posaďte a čtěte…

Před velmi dávnými a dávnými časy byly na Zemi všechny bytosti svobodné a volné. Ať už to byly bytosti živé či neživé. Řeky si tekly kudy chtěly, skály nikdo nerozbíjel, lesy nikdo nekácel, stepi nikdo nerozorával, na půdu si nikdo nečinil nárok… Rostlinné bytosti si rostly, kde a jak samy chtěly. A zvířecí bytosti si chodily, běhaly, plazily, létaly, plavaly… volně a svobodně po celé Zemi. Nebyla to samozřejmě úplná idylka, protože už je to tak na světě zařízené, že aby jedny bytosti mohly žít, druhé musí zemřít, málokterá bytost dokáže žít jenom ze slunce a vody…, ale než nadešel jejich čas, tak si všechny bytosti žily podle svého vlastního uvážení a rozhodnutí. Bytosti, ačkoliv neměly vystudované žádné školy jako vy, milí čtenáři, školy jednak nebyly, jednak je nikdo nepotřeboval, si moc dobře uvědomovaly, že jsou všechny na sobě závislé. Tak spolu žily živé i neživé bytosti ve vzájemné úctě a respektu. Pokračování textu Flekatí pásovci

Interrupce… Už jen to pouhé slovo rozděluje mnohé lidi na dva nesmiřitelné tábory. Přestože jsem muž, dost jsem o tomto tématu přemýšlel. Dokáži dobře pochopit argumenty z obou nesvářených stran, přesto se nepřikláním ani k jedné a stojím někde opodál s názorem vlastním, jak už mívám ve zvyku.

Jedni říkají, že žena má právo rozhodovat o svém těle. Samozřejmě že má, problém je tak trochu v tom, že „to“ uvnitř není její tělo a z poloviny navíc patří muži. Ani argument, že „to“ není schopno života mimo ženino tělo neobstojí. I narozené dítě je ještě dlouho závislé na ženě a jejím prsu. Samo by nepřežilo, přesto infanticidu (zabíjení novorozeňat) by schvaloval z tábora zastánců interrupce asi málokdo, i když i takoví se najdou. Pokračování textu Je libo interrupci, nebo rakvičku? Aneb Edwards za dveřmi…

Krátká úvaha, která mě napadla poté, co jsem byl objednat svatební kytici a bylo mi řečeno, že květiny už jsou na cestě z Nizozemska. A mně to tehdy přišlo zase strašně nesmyslné a smutné, strašně moc smutné…

Jaký je rozdíl mezi tím, když utrhneme květinu nebo zavřeme zvíře do klece? Obé budeme na chvíli vlastnit, obé tím zabijeme…, na obé se můžeme podívat kdykoliv, ale nikdy to nebude tak krásné jako setkání svobodných bytostí ve volné přírodě. Hodiny pozorování zvířete v kleci nevydají za okamžik, kdy se na lesní pěšině potkáte se srnou. Oba překvapeni z nenadálého setkání zůstanete stát, s úctou a respektem se chvíli pozorujete a pak si jdete každý dál svou cestou. Můžete si v květinářství koupit ty nejbarevnější a nejatraktivnější květiny, ale nevyrovná se to pocitu, když nedaleko od vás v lese konečně rozkvetou dymnivky, které tam chodíte po konci zimy kontrolovat. A cestou se ještě radujete z každé rozkvetlé květiny. Nebo když se zjara vypravíte za sněženkami, tou bílou a něžnou krásou…

Pohled na uvadající květiny ve váze je stejně smutný jako pohled na zvíře chodící pět kroků od mříže ke mříži svého vězení… Ať žije svoboda, volnost, úcta a respekt všech bytostí ke všem, ať žijí flekatí pásovci (nejmilejší čtenářka chápe, ostatní pochopí časem)…