Tužka, obyčejná tužka…, všichni ji dobře znáte… Učili jsme se s ní psát první písmena ve škole, považovali jsme ji za něco podřadného a těšili se, až budeme moci psát perem či propiskou. Nebyl jsem jiný…, když jsem ve druhé, či které, třídě dostal své první kuličkové pero zvané číňan, připadal jsem si dospělý… Na základní, střední i vysoké škole jsem vyzkoušel různé psací nástroje, abych se poté vrátil zase k oné „obyčejné“ tužce… Píše se mi s ní prostě nejlépe… Tvrdost si vyberete podle libosti a spojení přírodních materiálů dřeva, grafitu a jílu lahodí mému nitru. Dřevo je také, oproti jiným materiálům, velice příjemné na okus, což je velká výhoda, pokud máte ve zvyku si tužku odkládat do úst…, preferuji proto tužky bez gumy na konci…
Když mi zemřel děda, zůstala po něm hromada tužek, netuším, kde a jak je nashromáždil…, dostal jsem tedy svazek tužek…, přemýšlel jsem, co s tužkami udělám…, nechat si je jako památku na dědu… jsou opravdu pěkné, jsou starší než já, jsou…, ale kdybych si je nechal na památku, tužky nedojdou svého naplnění…, tužka byla vyrobena, aby psala… Tak jsem se rozhodl, že těm starým tužkám dám smysl a píšu s nimi… Některé z těch tužek se už stářím rozlepily, pečlivě je zase slepím… a píšu s nimi, dokud z tužky nezbyde dva, tři centimetry dlouhý kousek, který se skoro nedá udržet v ruce, ani ten pak ale nevyhodím. Rozhodl jsem se si zbytky tužek nechávat, abych viděl kolik jsem jich už vypsal. Mám takových kousků schovaných již třicet sedm. Píšu moc, píšu málo…?
Snažím se nelpět na věcech, ani po nich nebažím, člověka to činí nesvobodným, ale ani tak se neubráním, abych občas k některým věcem neměl blíže a některé mi nepřirostly k srdci… A tužky patří mezi ně… Vždycky když vezmu do ruky některou z těch starých tužek, tak si vzpomenu na dědu…, taky si uvědomím, že kvůli té tužce musel být pokácen strom, před očima mám důl na grafit…, z prstů ruky se do celého mého těla vine úcta k té neobyčejné tužce…, někdo se musel obětovat, abych já mohl psát… Psaní tužkou je pro mě návrat do starých časů a útěk z přetechnizovaného a spotřebního světa, který je mi tak proti srsti… Dokud máte alespoň kousek tužky, nemusíte si kupovat novou, nikdo se vám nebude smát, co že to máte za model po dědečkovi, tužka je prostě tužka, obyčejná tužka…, stejný model už po generace a generace…
Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu může mít kousek obyčejné tužky? Třeba jako v zákopech dvou světových válek…, když nevíte, kolik času vám ještě zbývá… a je to vaše jediné spojení s vašimi blízkými… A přemýšleli jste někdy, co byste psali do dopisu, který může být váš poslední? Obligátní klišé, jak všechny milujete a jak moc vám chybí, nejniternější myšlenky a pocity, vesmírnou všepravdu, kterou jste objevili a chcete ji sdělit světu, rady do života, staré hříchy, které vás tíží, popisovali byste hrůzy, které vás obklopují, či naopak uklidňovali bezduchými plky, jak se máte dobře a granát vám vůbec neustřelil půl prdele… Každý asi podle svého naturelu… Popsali byste celý papír do posledního kousíčku ve snaze svým nejbližším sdělit co nejvíce, nebo byste naopak civěli na prázdný kus papíru v marné snaze najít ve své hlavě tu nejdůležitější myšlenku svého života… Těžko předjímat, dokud se člověk do takové situace nedostane…
Je to jen obyčejná tužka…, ale dají se s ní dělat neobyčejné věci…, napsat někomu slova, která ho potěší, snažit se odkrýt své nitro do deníku, namalovat obraz, podepsat rozsudek a poslat někoho na smrt… Občas ty úplně obyčejné věci nejsou zase až tak obyčejné, jak se nám zdánlivě zdají na první pohled… A neplatí to jen o věcech, ale i o lidech a světu vůbec… Záleží jak moc a jak hluboko pod povrch se chceme a umíme dívat…
(Nejmilejší čtenářce jako vysvětlení toho, když po mně jednou chtěla půjčit nějakou tužku a já jí vrazil do ruky propisku se slovy, že na tužku ještě nedospěla…)