„Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá,…“, tento úryvek z básně Adolfa Heyduka asi známe všichni. Ale co je to vlastně štěstí? Když jsem nedávno o štěstí hovořil s kamarádkou, řekl jsem, aby mi nejdříve pověděla, co je štěstí, opáčila, že štěstí je pro každého něco jiného… Štěstí je jedno z těch neuchopitelných a nedefinovatelných slov, která každý chápeme a představujeme si jinak… Každý už jsme jistě někomu štěstí přáli, ale co jsme tím vlastně mysleli? Někdy jsem přál někomu štěstí jen jako prázdnou frázi, jindy jsem to myslel skutečně od srdce… A pokud jsem učinil druhou bytost byť jen na okamžik šťastnou, byl jsem šťasten i já… Dá se vůbec dosáhnout trvalého štěstí? Nezevšední nám po nějaké době a nebudeme potřebovat další a větší dávku štěstí…? Dnes se, milé čtenářky a čtenáři, spolu vypravíme za štěstím a na závěr vám na něj uvedu i svůj recept… Směle do čtení.
Dlouho při příjezdu do mého bydliště vedle cesty na zdi visel nápis „Kéž jsou všechny bytosti šťastny“. Než jsem zjistil, že se jedná o stejnojmenný nadační fond, přemýšlel jsem kdo a proč tam ten plakát umístil a jak asi vypadá… Představoval jsem si zakuklené, krajně podezřelé osoby (nesobeckost se přece dneska nenosí), které pod pláštíkem noci věší na starou oprýskanou zeď bývalých papíren všeobjímající vesmírné poselství… Ta má představa mi byla nějak sympatičtější než fond, vždy jsem se ale na nápis z autobusu podíval a přání štěstí od někoho mně neznámého pohladilo mou idealisticko-snílkovskou duši. Krásná myšlenka… a to i přesto, že si zároveň dobře uvědomuji neuskutečnitelnost takového přání, protože dokud nebudeme všichni levitujícími breathariány (kterým stejně nevěřím) žijícími jen ze vzduchu, budeme se tady navzájem vraždit, týrat, požírat… Vždyť ani ty rostliny, které se breathariánství blíží, nejsou bez viny a jedna zastiňuje druhou, perou se o své místo na slunci a třeba takový akát to dotáhl tak daleko, že skrz kořeny tráví půdu ve snaze zbavit se okolních rostlin.
Dá se poznat šťastný člověk podle výrazu tváře? Mnohokrát jsem byl dotázán, proč se tvářím tak nešťastně a co mě trápí… Odvětil jsem, že nic… co jim budu povídat, že právě prožívám okamžiky štěstí a radosti, jen jsem pohroužen do svých myšlenek a okolní svět, včetně jich samotných, je mi u prdele…, stejně by to nepochopili… Naproti tomu někdo se směje pořád, ale jestli je šťasten… Jednou z takových byla Tereza, další z barmanek ve studentském klubu. Nikdy jsem ji neviděl jinak než se srdečným úsměvem na rtech. Tereza se smála, protože ji bavil život, byla mladá… a co já vím?… já se jí nikdy neptal. Ale už jenom její přítomnost a úsměv mě, introvertního morousa, přiváděly od pesimistických myšlenek o zbytečnosti bytí k optimistickým úvahám o světlých zítřcích. Po Tereze jsem už pouze jednou potkal tak magicky usměvavou ženu, ve vlaku, byla průvodčí a když vstoupila se svým úsměvem do vagónu, opět bylo najednou vše nějak veselejší a radostnější…
Mít tak kapesní Terezu pořád u sebe a kdykoliv by na mě šly chmury, vytáhl bych ji z kapsy, postavil si ji na dlaň a potěšil se z jejího úsměvu. Tereza do každé kapsy a hned by byli všichni šťastnější. Tedy až na chudačku Terezu, která by musela přetrpět obsah miliard kapes, dokud by se z věčného vytahování neošoupala až na kost a nerozpadla se v prach… Neměla by se ale Tereza obětovat v zájmu celosvětového štěstí? To mě přivádí na otázku, nad kterou už dlouho přemýšlím, aniž bych nalezl odpověď… Pokud bychom byli jediní v celém vesmíru, kteří by mohli učinit jinou bytost šťastnou, nejsme povinni to udělat? Ale co když její štěstí stojí proti našemu? Je správné jít si za svým štěstím, i když kvůli tomu zůstane někdo navždy nešťastný…?
Někdy jde štěstí ruku v ruce s láskou (to je další z neuchopitelných slov, ale o lásce někdy příště). Milujeme, jsme milováni, naše štěstí jsou vzájemně propojena a děláme vše pro štěstí toho druhého. Zajímavé na tom je, že jakmile láska skončí, většinou skončí i přání štěstí té druhé bytosti a mnohdy přejde v krutou nenávist… To jsem nikdy nepochopil, pokud mám nějakou bytost opravdu rád, přeji jí štěstí bez ohledu na to, jestli opětuje mé city, nebo je šťastnější beze mne… přeji si její štěstí, i když mne samotnému to může způsobit smutek… smutek, který je ale zároveň provázen radostí, že je šťastna bytost, kterou mám rád…
Trávit večer s přítelem alkoholem, jak zpívá kapela Marxova tchyně, je sice velice příjemné a s každou vypitou sklenkou mizí stále více problémů a pocit štěstí narůstá… Nicméně problém je v tom, že buď vám dojdou lahve a tím pádem i štěstí, nebo je toho štěstí naopak tolik, že to neustojíte… Je také velmi pomíjivé, jak rychle štěstí přijde, tak rychle odejde. Přesto doporučuji mít toto tekuté štěstí vždy v zásobě, nikdy nevíte, kdy se zrovna bude hodit. A klidně si mne obviňte z propagace alkoholismu, mně je to fuk. Až se budete čtyřiadvacet hodin denně nimrat ve svém nitru, přemýšlet nad otázkami, které stejně nemají odpověď, přesto ji musíte znát, neustále o sobě pochybovat a dívat se na vše z miliónů úhlů, vidět souvislosti, které ostatním zůstávají skryté, a proto si nemoci vybrat ani bílou, ani černou, vidět dopředu, přesto nenalézat žádné východisko… (zdravím ostatní INFJ a INFP…), také budete hledat možnost alespoň občasného útěku od svých vlastních myšlenek, někdy je jich prostě už příliš… a tíží přespříliš… (Děkuji své nejmilejší čtenářce, že je v tomto ke mně velmi, ale velmi tolerantní…)
Občas k vám přijde štěstí jako blesk z čistého nebe. Třeba když vás v závěru koncertu Iva Bittová, Žena s velkým ž, kterou chováte v hluboké úctě a z jejíž hudby a zpěvu již dlouhá léta čerpáte radost a energii, vezme za ruce a vyzve k tanci, protože jste jako netanečník zůstali sedět, i když ostatní tančili. Chvíli s Ivou tančíte, respektive se o to snažíte, pak se na vás přemile usměje a krásně žensky mateřsky vás pohladí po hlavě. A když k vám za měsíc na úplně jiném koncertu stejná Iva přistoupí znovu a opět vás (jako jediného) pohladí, to už se vaše štěstí dotýká hvězd… Toto je naprosto nečekané štěstí, které trvá jen ten daný okamžik, ale jeho hřejivý pocit na srdci přetrvá už navždy. Převelice Vám děkuji, Ivo…
Mým největším štěstím je momentálně má hodná manželka a náš syn. Manželka mě má ráda proto, jaký jsem… to vím jistě, protože o moc více než sebe sama nemám… a možná ani netuší, jak je to vědomí pro mě nesmírně důležité… a je na mě tak hodná, až se někdy bojím, že se jednoho rána probudí se svatozáří nad hlavou, jako se to stalo panu Knotkovi v podpovídce Glorie od Karla Čapka. Mám ji velice rád a je pro mě obrovskou oporou, i když je pravdou, že jí to asi nedávám najevo tak často, jak by si zasloužila, ale to já nikdy neuměl… Syn je zdravé a spokojené miminko a směje se na mne, když mě vidí. Zatím je jak list nepopsaného papíru a tak si pořád ještě můžu snít svůj sen o tom, jak pro něj budu jedna z nejdůležitějších bytostí v jeho životě, budeme se oba těšit na náš společně strávený čas, budeme spolu objevovat svět a prožívat společné chvíle štěstí…
Všechna výše uvedená štěstí jsou velice fajn, ale jsou založena na příznivých vnějších okolnostech…, manželka mě může opustit, syn mě bude nenávidět, nikdo jiný mě nepotěší a na alkohol nebudou peníze…, proto jsem se naučil prožívat si své okamžiky štěstí, které jsou nezávislé na vnějším světě, druh vnitřní harmonie, která mi to bytí činí snesitelnějším… Je jedno, jestli zrovna létám ve hvězdách nebo se plazím po zemi, jestli prožívám bláznivou euforii nebo jsem ve stavu hlubokého smutku… Svůj recept na štěstí jsem objevil po letech hrabání se ve vlastním nitru a poznávání sebe sama, takže nikomu nezaručuji, že mu k něčemu bude…, ale třeba ho inspiruje k hledání vlastního receptu…
Jak tedy na vlastní okamžiky štěstí…?
Vyserte se na celé materiálno, nová hračka vám sice udělá na chvíli radost, ale štěstí nepřinese a za chvíli skončí v koutě mezi ostatním nepotřebným harampádím.
Uvolněte se z opratí civilizace. Nedívejte se na sebe jako na muže či ženu, ani jako na člověka, ale jako na jednu z miliard a miliard bytostí celého vesmíru… Bytost, která je stejně důležitá a zároveň naprosto bezvýznamná jako všechny bytosti okolo… jako kámen, na který jste právě šlápli… jako stéblo trávy, které jste utrhli, abyste z něj vysáli šťávu a o kus dál jej, celé rozžvýkané, zase vyplivli… jako v řece dovádějící kachna, jejíž sestru jste snědli ke svátečnímu obědu…
Neberte život zase až tak vážně a ani na něm tolik nelpěte. Vždyť je to jen jedna velká absurdní hra s jedním jediným pravidlem „dříve nebo později dohrajete“, a která bude pokračovat i bez nás, i když si mnozí myslí, že jsou ti nejdůležitější hráči. A když dohrajete, vůbec nic se neděje… možná si toho (v lepším případě) všimne pár hráčů a vzdají vám hold, ale hraje se pořád dál… bez vás… jakoby jste nikdy nehráli… V této hře se nedá vyhrát, ani prohrát, prostě ji jen hrajete… Povzneste se nad to, když ostatní podle vás podvádějí, pravidla prostě nejsou… My sami se ale snažme hrát fér. Ani ne tak kvůli ostatním, ale hlavně pro nás samotné a náš vnitřní pocit… Čím více šrámů na duši si způsobíme sami, tím to bude pro nás horší…
Nerezignujte na své sny a ideály… Eric Arthur Blair známější pod jménem George Orwell v jednom svém eseji (bohužel si nepamatuji jeho název) napsal něco ve smyslu, že fungující socialistická společnost je utopie, ale to není důvod přestat se o takovou společnost snažit. O jakou společnost se snažit, nechám na vkusu každé čtenářky a čtenáře (osobně jsem pro flekaté pásovce), ale když tuto myšlenku zobecníme a rozvineme, tak nám vyjde, že i když naše ideály, touhy a sny jsou nedosažitelné, není to důvod se o ně nesnažit. Ne proto, abychom změnili svět, to se nám stejně většinou nepovede, ale sami sebe k lepšímu, nebo alespoň aby svět nezměnil nás… Nenechme se okolním světem semlít, když rezignujeme na své ideály a sny, jakou to pak má ještě cenu…?
Radujte se z běžných „všedních“ maličkostí, které jsou teď a tady, nemyslete ani na to, co bylo, ani na to, co bude… Radujte se, že svítí slunce, že prší, rozkvetly sněženky, je den, přišla noc, napadl sníh, konečně zase roztál, opadalo listí ze stromů, ze zpěvu ptáků, hučení potůčku, že jdete pěšky, že si můžete sednout či lehnout…
Když si takto prožiju svou chvilku štěstí a vrátím se do šedivé reality života, je už přece jenom o kousíček méně šedivá a vzpomenu si na pradědečka z filmu Hogo fogo Homolka…
„Život je krásnej, i když stojí za hovno.“
(Věnováno těm, kteří mi pomohli ke štěstí a mám je, nejen za to, rád… Míle a Anno Málii navíc i za inspiraci…)