Milí čtenáři, dnes si povíme pohádku o flekatých pásovcích, jestli ji neznáte, tak se pohodlně posaďte a čtěte…
Před velmi dávnými a dávnými časy byly na Zemi všechny bytosti svobodné a volné. Ať už to byly bytosti živé či neživé. Řeky si tekly kudy chtěly, skály nikdo nerozbíjel, lesy nikdo nekácel, stepi nikdo nerozorával, na půdu si nikdo nečinil nárok… Rostlinné bytosti si rostly, kde a jak samy chtěly. A zvířecí bytosti si chodily, běhaly, plazily, létaly, plavaly… volně a svobodně po celé Zemi. Nebyla to samozřejmě úplná idylka, protože už je to tak na světě zařízené, že aby jedny bytosti mohly žít, druhé musí zemřít, málokterá bytost dokáže žít jenom ze slunce a vody…, ale než nadešel jejich čas, tak si všechny bytosti žily podle svého vlastního uvážení a rozhodnutí. Bytosti, ačkoliv neměly vystudované žádné školy jako vy, milí čtenáři, školy jednak nebyly, jednak je nikdo nepotřeboval, si moc dobře uvědomovaly, že jsou všechny na sobě závislé. Tak spolu žily živé i neživé bytosti ve vzájemné úctě a respektu.
Jednou si ale jedny bytosti, říkejme jim třeba lidé, řekly, že jsou něco více než ostatní bytosti. Lidé si začali myslet, že půda patří jen jim a tak zotročili nejprve neživé bytosti. Záhy vykáceli lesy a rozorali stepi, aby na jejich místo vysázeli zotročené rostlinné bytosti pro vlastní prospěch. To jim ale pořád nestačilo, tak lidé zotročili ještě zvířecí bytosti, nahnali je do ohrad, zavřeli do klecí, zapřáhli do povozů… Dnes tomu, milí čtenáři, už neříkáme otroctví, ale domestikace a zemědělství. A těm bytostem neříkáme otroci, ale kulturní rostliny a hospodářská zvířata. Všechny bytosti na Zemi kromě lidí už tedy byly zotročeny, ale lidem to bylo pořád málo, tak se rozhodli, že zotročí sami sebe. Začali se mezi sebou zabíjet pro kontrolu nad půdou, vodou i vzduchem…, bílí zotročili černé, muži ženy, západ východ, sever jih, církve věřící, bohatí chudé, silní slabé, státy své občany…, krajinu vybetonovali a zamřížovali asfaltovými cestami, otrávili půdu, vodu i vzduch…, svobodu vyměnili za majetek a volnost za pohodlí… Tomu, milí čtenáři, zase říkáme civilizace, která jde ruku v ruce se zemědělstvím a technologiemi, a jsme na ni patřičně hrdí.
Nu a protože ti lidé ještě nezemřeli, tak už na Zemi žádné svobodné a volné bytosti nejsou a my v tom sajrajtu, promiňte, myslel jsem civilizaci, musíme žít dodnes… A to je konec pohádky… nebo není? …jak to celé dopadne, bude záležet na každém z nás… Tak se nad tím třeba někdy na chvíli zamyslete…
A kdo že to jsou ti flekatí pásovci? Oni si vlastně říkají puntíčkovaní chrobáci a jsou to lidé, kteří si uvědomují, že civilizace, technologie a zemědělství nám ani ostatním bytostem nepřináší svobodný a šťastný život. Název flekatí pásovci vymyslela má nejmilejší čtenářka, když se mě jednou zeptala: „Zase čteš ty flekaté pásovce?“
V jednom rozhovoru řekl John Zerzan*: „…Jde o to, aby se lidské chápání a cítění spíše posunulo k hranicím anarchistických myšlenek spojených s co největším odstraněním té techniky, která jakýmkoliv způsobem může závažněji poškozovat životní prostředí. Jde o dlouhodobý proces, který je ale nutné v nejbližších chvílích zahájit. Je jedno, jestli si jeho nositelé budou říkat anarchisté, komunisté, primitivisté nebo třeba puntíčkovaní chrobáci…“
Já jsem se vždy snažil jít si vlastní cestou, tak ačkoliv jsou mně puntíčkovaní chrobáci názorově velmi blízcí, budu si říkat flekatý pásovec…