Interrupce… Už jen to pouhé slovo rozděluje mnohé lidi na dva nesmiřitelné tábory. Přestože jsem muž, dost jsem o tomto tématu přemýšlel. Dokáži dobře pochopit argumenty z obou nesvářených stran, přesto se nepřikláním ani k jedné a stojím někde opodál s názorem vlastním, jak už mívám ve zvyku.
Jedni říkají, že žena má právo rozhodovat o svém těle. Samozřejmě že má, problém je tak trochu v tom, že „to“ uvnitř není její tělo a z poloviny navíc patří muži. Ani argument, že „to“ není schopno života mimo ženino tělo neobstojí. I narozené dítě je ještě dlouho závislé na ženě a jejím prsu. Samo by nepřežilo, přesto infanticidu (zabíjení novorozeňat) by schvaloval z tábora zastánců interrupce asi málokdo, i když i takoví se najdou.
Druzí říkají, že je to nový život a člověk ho nemá právo brát. Mnohdy do toho ještě tahají boha, i když v tomto případě je přece tím bohem muž a žena. Lidstvo denně zabíjí zástupy jiných bytostí. Proč tedy z toho vyjímat vlastní druh? Odpůrci interrupcí by zase měli být důslední ve svých názorech a v principu odmítat už samotnou antikoncepci.
Někteří si myslí, že v případě znásilnění je interrupce jasnou volbou. Opravdu? Představte si pětatřicetiletou ženu, která se už patnáct let marně pokouší se svým mužem o dítě. Ve svém zoufalstí zkouší klinickou medicínu i babské rady, nic z toho nepomáhá. Pak je znásilněna a otěhotní…, hrůzný zážitek je následován tím, po čem touží nejvíce. A teď by „to“ měla dát pryč? Asi málokdo si dokáže představit, jak moc by musela být rozložená duše takové ženy. A nechtěl bych být ani v kůži jejího muže. Když jsem tuto myšlenku řekl partnerce, otázala se mě, jestli bych takové dítě přijal. Upřímně jsem odpověděl „nevím“, že by to nezáleželo jen na mně. Ale je to pro mne tak těžké téma k přemýšlení, že se jím nechci zabývat, dokud nenastane. A doufám, že nenastane nikdy…
Četl jsem názor některých žen, že by podstoupily interrupci v případě, kdy by nebyly schopny dítěti dopřát určitý materiální standard. Je snad chudoba nemoc? Myslíte, že dítě touží po penězích? A znamená chudoba automaticky neštěstí a bohatství štěstí? Nemyslím a čím méně toho člověk má, o to je svobodnější, i když většina si myslí opak… A i kdyby na tom žena byla tak špatně, že by dítě nebyla schopna uživit, byla by interrupce vždy nejlepší řešení? Co ho po narození dát k adopci? Nevím, nedokážu posoudit, co způsobí menší šrám v nitru ženy, jestli interrupce nebo odložení právě narozeného dítěte.
Jiné ženy by interrupci nepodstoupily ani v případě, že by se jim mělo narodit postižené dítě. Je to chvályhodné nebo nezodpovědné jednání? Kdo to posoudí? Co se stane třeba s mentálně postiženým dítětem, až umřou jeho rodiče? Z dítěte je už dospělý člověk, rozumově pořád na úrovni dítěte, a z láskyplného důvěrně známého prostředí je ze dne na den vržen do chladné ústavní péče… A uvědomují si rodiče do čeho jdou, když se rozhodnou pro postižené dítě? Odložených dětí jsou plné ústavy…
Jaký je tedy můj názor na interrupci? Řekl bych neutrální, nejsem ani proti ní, ani pro ni. Myslím, že nemá jediné správné řešení, vždy záleží na konkrétní situaci, ženě a muži. Hlavně je to rozhodování o někom bez ohledu na jeho názor. Nikdo se neptá nenarozeného dítěte na to, jestli se narodit chce či nechce. Rozhodnout by se stejně mohlo až zpětně, protože neví, do čeho jde… Nakonec jsem ve svých úvahách dospěl k tomu, že poslední slovo by měla mít žena, protože to bude ona, která nejvíce ponese důsledek toho rozhodnutí. A nevěřím, že by některá žena podstoupila interrupci bez většího či menšího šrámu v nitru. ALE (a to „ale“ zdůrazňuji) neměla by své rozhodnutí činit bez muže, jehož se to také týká. Vždy mě trápila představa, že bych se dostal do situace, kdy by tady bylo neplánované dítě, žena, která by ho nechtěla, a já, který bych ho chtěl. Kdyby rozhodla beze mne, asi bych jí to nedokázal odpustit…
A proč o tom píšu? Protože jsem se dostal do situace, kdy hrozilo, že před touto přetěžkou volbou budu stát i já. Když jsme s partnerkou byli na prvotrimestrálním screeningu, vyšlo nám zvýšené riziko Edwardsova syndromu a byla nám doporučena návštěva genetika. Edwardsův syndrom je ztrojení 18. chromozomu a jak uvádějí lékaři, je to postižení neslučitelné se životem. Pokud se už dítě dožije porodu, umírá většinou pár týdnů či měsíců po něm.
Viděl jsem hodně dokumentů o postižených dětech či lidech (mentálně i fyzicky), abych věděl dvě věci. Neutekl bych od postiženého dítěte. Vlastně to nemůžu říct s určitostí, ale útěk by měl pro mé nitro vážné následky. A těžce postižené dítě bych chtěl uchránit od jeho života v bolesti. Nechci tady rozebírat, co je a co není těžké postižení, ale třeba už jste viděli „živé mrtvoly“ připojené na přístroje, jejichž rodiče se radují z každého škubnutí prstu a marně věří, že jejich dítě jednou vstane… Na druhé straně si myslím, že například lidé s Downovým syndromem mohou prožít plnohodnotný život. Nebo nedávno jsem se setkal se ženou, které od narození chybí celá ruka od ramene, na tváři měla pořád úsměv…
Měl jsem tedy tyto otázky vnitřně i morálně vyřešeny. Věděl jsem, co by bylo nejlepší, že bych nechtěl, aby mé dítě bylo hned po narození napojeno na hadičky a ve svém krátkém životě nepoznalo nic než bolest. Nechtěl bych jen čekat na to, kdy umře a pak stát nad jeho rakvičkou… Přesto všechno to bylo najednou úplně jiné. Nešlo už totiž jen o mé úvahy, ale jednalo se o mé (naše) dítě. Když jsem uviděl na monitoru ultrazvuku tu malou bytost, která si tam plavala, měla hlavičku, ručičky, nožičky…, uvnitř svého nitra jsem něco hlubokého pocítil… A když do ní doktor šťouchal, ať se otočí, aby ji mohl vyšetřit, chtěl jsem mu vlepit pohlavek, ať mi nešťouchá do dítěte.
Přestože jsem tedy vnitřně cítil, že v případě potvrzení Edwardsova syndromu, by interrupce byla pro všechny nejlepším řešením a i naše nenarozené dítě by za ni poděkovalo…, viděl jsem to najednou i z jiného úhlu a o všem znovu a intenzivněji přemýšlel… Věděl jsem, že až do konce života bych se už nezbavil otázky „Co když se ti doktoři spletli?“. A to má jediná interakce s dítětem do té doby byla, že jsem si užil…, jak moc složité musí být rozhodování pro ženu, která dítě nosí v sobě… Snažil jsem se působit na partnerku pozitivně, že dokud nebudeme znát výsledek genetického vyšetření, nemá cenu se znepokojovat. Sám jsem se ale neubránil zvláštnímu pocitu, kdy byste strašně moc chtěli někomu pomoci, ale nemůžete a nezbývá vám než čekat…
Nesuďme proto ani ženy, které se rozhodly pro interrupci, ani ženy, které se rozhodly ponechat si jakkoliv postižené dítě, ani ženy, které se rozhodly své dítě po porodu darovat. Byla to jejich volba, se kterou musejí žít. Odsoudit je snadné, porozumět mnohem těžší… A muži, sáhněme si do vlastního svědomí, nakolik jsme byli svým ženám při jejich přetěžké volbě oporou, kterou tolik potřebovaly. Protože slova „rozhodni se sama“ opravdu nejsou to, co od nás chtějí slyšet…
No a mne to vede k dalším úvahám, jestli celá tahle prenatální diagnostika je dělaná v zájmu žen a jejich dětí, nebo spíše pro krásné lékařské statistiky o počtu narozených zdravých dětí. Nejsou ženy vystaveny zbytečnému tlaku a stresu…? Není to jen modernější forma skály, ze které házeli ve starověké Spartě slabé a postižené děti… Chceme opravdu jenom krásné a dokonalé děti? A kdo určí to, co je krásné a dokonalé…? Budeme se zbavovat jakýchkoliv odlišností? Nu, na to si ale každý musí odpovědět sám. Já už si na mnohé otázky odpověděl. A co vy…?
A jak to dopadlo s naším dítětem? Sice to není pro tuto úvahu podstatné, ale pokud vás to zajímá… Dopadlo to dobře, genetické vyšetření vyloučilo chromozomální vady a jako bonus jsme se dozvěděli, že čekáme syna. A já jsem moc rád, že jsme nemuseli s partnerkou volit mezi interrupcí, nebo rakvičkou… V obou případech by v našich nitrech zůstaly hluboké šrámy na hodně dlouhou dobu…