Jak se bude jmenovat? Zapeklitá otázka, kterou si pokládají nastávající rodičové. Já tuto otázku se svou partnerkou vyřešil ještě předtím, než jsme spolu dítě vůbec počali. A jak se na správného pivního filosofa sluší, toto zásadní téma jsme probrali v oblíbené restauraci u piva. Kdo z nás dvou na to přivedl řeč, už si ale nevzpomenu. No a protože mě vždy docela zajímalo, jak a podle čeho lidé volí jména, tak naši volbu popíšu.
Můj první návrh, pramenící z mého ryzího feminismu, že by se o děti měli partneři starat stejným dílem, a když tedy žena projde těhotenstvím a rodí, tak muž by měl alespoň vybrat jména, neprošel. Jelikož jsme se pořád nemohli shodnout na byť jediném společném jménu, přišel jsem s nápadem, že každý vybereme své a případný potomek či potomkyně dostanou jména dvě. To zvýší i šanci, že se jim alespoň jedno jméno bude líbit…, nebo nás naopak budou dvojnásobně nenávidět…
Pro dceru jsem vybral Alici, na což mi bylo vytčeno, že chci dceru pojmenovat po holce, s kterou jsem propil noc. Ohradil jsem se, že to není po téhle Alici*, já bych jméno nevybíral ani po skutečné, ani fiktivní bytosti, ale že se mi to jméno prostě líbí. Partnerka si sice polohlasně brblala, že stejně kecám, ale volbu přijala. Sama navrhla Annu, proti které jsem neměl výhrad, navíc se k Alici výborně hodí. Dcera by byla Alice Anna.
U syna to byl tvrdší boj. Já totiž navrhl Huga. Když jsem se řečem o dítěti bránil, tak mě napadl Hugo jako obrana (což jsem později doznal), doufaje v to, že tak netradiční jméno nikdy neprojde. Postupem času jsem si ale Huga oblíbil, tak proč od něj upouštět… Partnerka měla velké výhrady, ale mé argumenty, že je to jméno jako každé jiné a není na něm nic divného, a hlavně můj nekompromisní postoj „buď Hugo, nebo nikdo“ nakonec slavily úspěch a Hugo byl se skřípěním zubů vzat na milost. Také bylo uznáno, že pokud bude po mně, tak mu takové jméno asi vadit nebude. Partnerka vymyslela, to jí musím přiznat, opravdu příhodné druhé jméno – Maxmilián. Syn tedy bude Hugo Maxmilián.
Bylo mi také vyčteno, že má jména jsou první**. Ano, je to pravda, ale s tím pocitem já dokážu žít… Ale uznejte sami, že Alice Anna zní lépe než Anna Alice. Maxmilián Hugo zní dobře, ale dítě toho jména, se před pár roky už narodilo, tak se přece nebudeme opičit.
Zajímavé jsou reakce, které nastaly poté, co jsme počali syna a svou volbu jmen sdělili. Někomu se líbí. Někdo to prostě přijme jako fakt a nemá potřebu se k tomu jakkoliv vyjadřovat. Někomu se jména třeba nelíbí, ale respektuje naši volbu. Ale najdou se i tací, co si myslí, že do našeho rozhodnutí snad můžou mluvit. Navrhují jiná jména (copak jsme se jich ptali?), mají neustále potřebu to rozebírat, tvrdí, že se mu budou ostatní děti smát… Není to spíše odraz jejich vlastních niter bojících se výjimečnosti, výlučnosti, jinakosti…? To si opravdu myslí, že jako rodičové bychom schválně dali synovi jména, aby se mu někdo posmíval, že jsme o tom spolu nemluvili? Možná se mu budou některé děti vysmívat, ale stejně tak to může být proto, že nosí brýle, že mu odstávají uši, že nenosí značkové oblečení…, kdo chce, vždy si nějaký důvod najde. Ale posmívají se děti ze své přirozenosti, nebo ty děti pouze opakují to, co vidí doma u rodičů? Každá byť sebemenší odchylka z šedého průměru normality je přece něco nepatřičného, neznámého, nebezpečného a tedy se tomu raději budeme vysmívat… Můj pětiletý synovec se mě nedávno ptal, kdy se Hugo narodí. Nemá s tím jménem žádný problém. A sestry se ptal, proč také nedostal dvě jména, takže ani toto mu nepřijde divné. Nu a pokud se přece jenom bude Hugovi Maxmiliánovi někdo vysmívat, tak alespoň hned uvidí, s kým má tu pochybnou čest, protože ponižovat kohokoliv za nějakou odlišnost je něco strašně nízkého. To mu milerád vysvětlím. A od mala se budu snažit synovi vštípit, aby byl na své jméno hrd jako Shoř (moje nejmilejší čtenářka ví…), neboť Hugo znamená duch, mysl, duchaplný a Maxmilián největší, významný, tak ať má sám co nejvíce otevřenou mysl a tolerantního ducha…
A víte, co na výběru jmen bylo ze všeho nejlepší? Vědom si toho, že jsem prosadil hlavně svůj názor, jsem se dotázal partnerky, zda-li by se syn jmenoval Hugo Maxmilián, i kdybych třeba zemřel. Dostalo se mi odpovědi, že by se v tom případě jmenoval právě a jedině Hugo Maxmilián, protože jsem si to přál… A to mě velice zahřálo u srdce a pohladilo po nitru. Inu, dobře jsem si vybral, myslím ženu…
Pokud budeme mít druhé dítě, rád bych Alici Annu. Jednak jsem si dceru přál už teď a jednak se také obávám, že Cyprián, Fridolín, Kryšpín ani Slopan by mi už neprošli…
*) Alice byla barmankou ve studentském klubu na kolejích, byla z jiné fakulty, prakticky jsme se neznali, přesto jsme spolu v klubu jednou strávili celou noc. Popíjeli jsme, probrali jsme život od A do Zet a ráno, když se ostatní začali trousit na přednášky, my šli spát, každý do svého pokoje (dodávám pro šťouraly). Dodnes to mám v paměti jako jednu z nejkrásnějších nocí strávenou se ženou. Možná by to pro některé muže bylo překvapením, ale i se ženou se dá „jen“ rozmlouvat a jsou to velmi mile strávené chvíle.
**) Já zase nemám hlasovací právo při výběru záclon, závěsů, ubrusů, koberce… A když se nesměle ozvu, je mi oznámeno, že bych chtěl do všeho kecat a stejně tomu nerozumím…